V nedávné době jsme pomáhali obci, která čelila opakovaným stížnostem jednoho ze sousedů na hluk z multifunkčního hřiště situovaného v blízkosti obytné zástavby. Soused podával stížnosti navzdory tomu, že hřiště bylo řádně povoleno stavebním úřadem.
V rámci obhajoby provozu hřiště jsme narazili na zajímavý a velmi aktuální rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který řešil obdobný spor. V rámci odvolacího řízení tento soud změnil prvostupňový rozsudek a zamítl žalobu souseda, jenž požadoval, aby se město, které hřiště vlastní, zdrželo hlukových imisí.
Soud zde výslovně potvrdil, že na hluk z provozu veřejně přístupného sportoviště nelze automaticky aplikovat hygienické limity uvedené v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Provedená měření hluku pak mohou mít pouze orientační význam. Důvodem je, že hluk pocházející z provozu hřiště je pouze „náhodný a nepředvídatelný“.
Soudy dále musí při hodnocení míry imisí vzít v potaz místní poměry a jejich charakter. Ve vztahu k projednávané věci soud považoval za důležité, že hluk, který hřiště žalovaného produkuje, se svou povahou nebo zdrojem nevymyká pro míčové hry běžným činnostem. Navíc pozemek hřiště je užíván k účelu, k němuž je dle územního plánu určen.“
V neposlední řadě soud také zdůraznil veřejný zájem na provozování sportovišť a s tím související povinnost veřejnoprávních institucí zajistit realizaci práva na sport ve skutečné faktické rovině. A kde jinde, než na hřišti k tomu určenému, by toto právo mělo být realizováno…
(Autoři: Milan Prieložný, Eva Plášilová)