Aktuality

Možnost zvýšení daně z nemovitostí i jen u některých nemovitostí v obci

9. 8. 2023

Podle nového nálezu Ústavního soudu („ÚS“) ve věci se sp. zn. Pl. ÚS 24/23 je obec zákonem oprávněna zvýšit daň z nemovitosti i ve vztahu pouze k některým nemovitostem v obci.

Ústavní soud se zabýval návrhem Ministerstva vnitra na zrušení obecně závazné vyhlášky obce, která stanovila místní koeficient zvyšující zdanění pouze některých nemovitostí vyjmenovaných v příloze vyhlášky. Jednalo se pozemky, na kterých se nacházely mj. výrobní a průmyslové závody, logistická centra a další podnikatelské areály. Ministerstvo vnitra takový postup považovalo za protiústavní.

Ústavní soud však s Ministerstvem vnitra nesouhlasil a obecně závaznou vyhlášku obce shledal zcela v souladu se zákonem i ústavním pořádkem.

Podle § 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, může obec obecně závaznou vyhláškou stanovit jeden místní koeficient v rozmezí 1,1 až 5, a to pro všechny nemovité věci na území celé obce nebo na území jednotlivé části obce. Na základě tohoto koeficientu pak obec vypočítá výši daně z nemovitosti.

V praxi tak obec může určit, kterou část obce zatíží vyšším zdaněním na základě vyššího místního koeficientu. Podle Ministerstva vnitra je nutné pojem „jednotlivá část obce“ vykládat tak, že se jedná o ucelenější lokalitu, ve které se nachází více nemovitostí, mezi nimiž existuje nějaká historická, urbanistická či krajinná souvislost. S tímto výkladem se Ústavní soud neztotožnil. Podle něj „jednotlivé části obce“ mohou být určeny i konkrétními parcelními čísly. Ústavní soud vychází z úvahy, že vyšší zdanění na základě vyššího místního koeficientu musí sledovat určitý logický a racionální účel. Tím nejčastěji bývá efektivní zohlednění nerovného zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích a městech. Toto zatížení může být způsobeno právě provozy, které jsou zdrojem významného dopravního zatížení a jiných negativních externalit. Tyto provozy přitom nemusí tvořit ucelenou lokalitu, ale můžou se nacházet i na konkrétních izolovaných pozemcích.

Ústavní soud dal zároveň poměrně jasné vodítko, které nemovitosti typově můžou být vyšším koeficientem zatíženy. Na toto by si obce při vydávání obecně závazných vyhlášek měly dát zvýšený pozor.

Největší úskalí však bývá právě onen účel vyššího koeficientu. Dostatečné a správné odůvodnění zvolené výše je zde zcela klíčové.

Obec musí být připravena a schopna vysvětlit, proč zvolila vyšší koeficient právě pro vyjmenované pozemky. Ministerstvo vnitra po ni takové zdůvodnění může požadovat, a to na základě jeho kontrolní pravomoci. Výběr pozemků musí mít nediskriminační charakter a sestávat z objektivních a racionálních důvodů. Například v případě zátěže ze strany logistických a průmyslových oblastí lze argumentovat výrazným imisním zatížením v podobě hluku, prašnosti nebo například nadměrným nákladním zatížením místních komunikací, které vede k nadměrnému opotřebení silnic nebo vytváří dopravní zácpy.

Argumentovat lze i potřebou vybrat prostředky za účelem zlepšení situace v obci, např. vybudováním protihlukových stěn, umístění měřičů rychlosti, vysazení izolační zeleně apod.).

Správné stanovení výše koeficientu a jeho odůvodnění je důležité i pro případ, kdyby se vlastníci daných nemovitostí domáhali zrušení vyhlášky či její části žalobou před správními soudy.

Závěrem lze shrnout, že plenární nález Ústavního soudu vhodným způsobem shrnul kritéria, mantinely a principy, kterými se obce můžou a mají řídit při vydávání obecně závazných vyhlášek. Jeho závěry určitě využijí jak obce, tak vlastníci nemovitostí v aplikační praxi nejenom v oblasti daně z nemovitých věcí.

Autoři: Milan Prieložný, Kateřina Müllerová